Dneska jsem se vydala na průzkum. Už nikdy sama. Čtyři hodiny jsem bloudila centrem. Každou chvíli jsem myslela, že už vím, kde jsem, ale pak jsem stejně zjistila, že to nevím, takže jsem byla vlastně pořád jenom ztracená. Ovšem podařilo se mi nějakým zázrakem najít knihovnu, kam jsem celou tu dlouho několika kilometrovou cestu směřovala. A to mi stačilo ke štěstí. Půjčila jsem si nějaké sci-fi, které mi po dobu pobytu v komunitě nebylo dovoleno číst. Mé drahé mamince se asi zdálo, že je to nevhodná literatura:-). Tož, co víc mi chybí ke štěstí? Když jsem se našla a vymotala z centra, hledat doléčovák už nemělo časově vůbec smysl hl dat. Tak jsem se zase vrátila tramvají domů. A teď jsem utahaná jako kotě. Navíc jsem si asi nevybrala zrovna ideální boty na turistiku po městě. Zítra se snad konečně potkám s Alenkou. Neviděly jsme se rok a půl, možná víc.